Mým pastevcům, KAO - Falouškovi a jeho kamarádům

Mým pastevcům, KAO - Falouškovi a jeho kamarádům

Je mi už několik dní u počítače smutno a tak si tu dnes tak trochu povídám, a  trochu i vzpomínám se svými  pejsky. Je tu, tak jako i já, trochu nemocný Faloušek a náš společný příběh.

On se k nám dostal vlastně jen náhodou. Jeho panička měla doma ještě i jeho staršího bratříčka Falka, a tenhle kluk byl již od narození povahou i vzhledem jeho jen o trošku menší a mladší kopií.  Rezavým kožíškem a bílou hrudí trochu připomínal  moskeváka a mě se od malička líbil. Páníček co tuhle smečku živí, jak Falu rostl, v něm viděl jen kopii brášky a tak rozhodl, že půjde do světa. A tak panička zamáčkla slzičku a my si s vnučkou Anitkou neplánovaně tohoto necelý rok starého pejska dovezli domů.

Slíbili jsme, že se u nás bude mít dobře, že s ním budeme jezdit po výstavách, bude naší další posilou do chovu, atd a také jsme jej hned  přihlásili na výstavy. Jako malý, v Trenčíně a Nitře, se moc líbil, ale ouha, naše známá teta, pečlivá rozhodčí, přišla v Ostravě na to, že mu nevyrostla jedna  P1 – chybí zoubek. Podle tehdy platného standartu to byla vada, a tak jsme smutní ukončili výstavní kariéru.

U té smečky co jsme byli členy to v té době bylo také z chovu vyřazující vadou, a o změně nechtěla ani slyšet, a tak jsme se přihlásili i k té druhé kavkazí smečce které to nevadilo. Ta sice chtěla mít v chovu jen kousající – více agresivní psy, ale neměli jsme na výběr.
Faloušek mezi tím dorostl na cca osmdesát kilo živé váhy a doma i po okolí vzbuzoval patřičný respekt. Tak jsme koupili kus lana a řekli si, že i to kousání do figuranta snad nějak zvládneme. Vyjeli jsme na sraz – nacvičit si to. Falu uvázaný u stromu se víc koukal po slečnách kolem, než po nějakém pobíhajícím tajtrlíkoví s rukávem. S náhubkem doma neběhá, tak co by hlídal kdesi cosi cizího – samostatně se rozhodující pes – na laně a náhubek. Když mužíček muší váhy a drobné postavy, navlečený v ringo oblečku k němu přiběhl, chvíli se divil, co asi může chtít, následně zvedl nožku a ulevil si. V dalším kole, za mé účasti u stromu, a práskání klacíkem, to pochopil jako zábavnou hru, lehl si na záda a zvedl všechny čtyři packy, že jej třeba někdo z okolo stojících smějících se člobrdíčků bude drbat na bříšku. Tak nějak probíhaly i naše další pokusy s nácvikem kousání do rukávu. 
Ale usmálo se na nás štěstí a mocní páníčci kdesi vysoko a daleko v domovské ruské zemi, změnili písmo svaté, standart plemene. Jásali jsme, že už nikomu nevadí chybějící zoubek a ještě k tomu agresivní pejsci by měli jít z kola ven, tak si přeje kulturní svět bylo psáno v roce 2003 v doplňujícím zdůvodnění. Tak jsme zajeli za panem doktorem co umí udělat obrázek kloubů. Nebyly nejlepší ale 1–2 na vysvědčení pro velikého psa nebyla ta nejhorší známka. Jenže ten pan doktor co pejska viděl nebyl ten pravý co nám mohl tu známku dát, a za tu od něj bychom museli zaplatit veliký odpustek, tak jsme obrázky poslali k tomu se stejným diplomem a oprávněním, kamsi daleko, a tam za další penízky dostali 2–3. No a k tomu, když jsme se vrátili do té naší původní smečky, a nechtěli s náhubkem bránit sloupek cizího plotu, do další tabulky dvojku.

Že jsi pejsek co sice pro páníčka a jeho dům je skvělý strážce, k tomu i dobře ovladatelný a bezhlavě neútočící to nikoho nezajímalo, protože ta první i ta druhá smečka na nějakou změnu standartu kašle a za deset let co se změnil má dodnes stejná pravidla hry a navíc si je vykládá jak ji právě napadne. Žádná holka z té naší psí smečky nebyla podle těch pokroucených pravidel, pro nás dobrá, a pokutu ve výši mnoha pytlů krmení nechtěl páníček riskovat.

Čas plynul a my po několika marných pokusech a kosmetických změnách, si celkem spokojeně žili už jen sami pro sebe. Ale čas a nový svěží vítr k nám ale zavál dvě hodné tety, že se sbíhá nová smečka, a když se přidáme, že nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic. Byla tu nová naděje, že se zbavíme toho balvanu hloupé a militantní minulosti, neporozumění a i pijavic které sem tam trochu odsály, jindy asi nepřispěly do společné kasičky, a tento pohár přetekl.
Bylo to trochu s rámusem, házelo se blátem sem i tam.
Faloušku já věděl, že na to aby po tobě tu s námi byli krásní štěníci, je už pozdě, a nám to nepomůže, ale říkali jsme si, že aspoň ti co přijdou po nás nebudou muset absolvovat to co my. Znovu jsme se vydali do světa, okouknout nové kamarády, i staré známé.

Ale uplynulo jen pár měsíců, a ouha opět se ozvala ta nám dobře známá stará skladba i s falešnými tóny pod notami. Já vím že jsi mám pamatovat co už kdysi zpíval náš kamarád – starého psa novým kouskům nenaučíš. Nově šité šatičky jsou pro tu novou smečku moc těsné. V naší zemi známé i ve světě svými tunely, se tak pro nás opět to světélko naděje, na „lásku a pravdu“, kamarády a přátelské jednání s námi i našimi pejsky, které po tom předchozím mrazivém období na chvíli vítězilo,se nám opět začalo vzdalovat.
Faloušku, mimo zklamání mě napadá hned několik podobenství, první, když Julius Cézar svým Římanům zpoplatnil veřejné záchodky, k tomu dodal že peníze nesmrdí. Druhé – pijavici vytlačí ne moc viditelně, ale do citlivých míst kousající vešky – z té naší nové smečky bylo vykousáno hned několik těch s nějakým vlastním názorem a tak nepohodlných, a když následně nikdo nepoužil insekticid nebo aspoň repelent, koušou si ty malé ale dotěrné vesele dál. A další, to by tě Faloušku ani nenapadlo, že my pomohli z kozla udělat zahradníka a ne jen jednoho.Salát, nebo nějaké řády a stanovy, ty se žvýkají kdykoli a jak koho napadne, k tomu stačí umět mazat či přepisovat. A tak je tu po roce do budoucna, místo slíbeného posunu do kulturního prostředí moderního světa pejsků i lidí kolem nás, ( bohužel omezeného mantinely zákonů )  nenapadá mě výstižnější přirovnání, něco jako „normalizace“ po invazi spojenců, v srpnu 1968, pokus o návrat zpět, k tomu opět i snaha tu naši smečkou nakrmit polopravdami, držet v nevědomosti, strašit postihy, rychle a co nejvíc zaplať, a do ničeho nám nemluv !!!…

A tak jsme Faloušku zase na rozcestí. 
Mohli bychom se skrčit, stáhnout ocas, mlčet a nevšímat si toho co se nás přímo nedotýká, třeba věcí kolem těch bezušatých kluků a holek co jsou novou krví a oživením chovu tam od vás, nebo těch našich psích kamarádů, co nejsou agresivní a rváči, a ani jejich páníčci je nechtějí nechat trápit se uvázané kdesi u kůlů. O těch zbytečných papírech a pytlích granulí co by za ně mohly být už ani nemluvím.

Ale neboj se, přece si dobře pamatujeme, kdo a co, sliby i chyby. Nemusíme ze sebe dělat neslyšící ani nevidomé hlupáky. Nepoučit se z minulosti, znamená opakovat ji – to ne, nechceme. Musíme se omluvit, za naše omyly a neznalosti, a to i té nové i té starší smečce. 

Faloušku a i ty dobře víš, že ani když se vší silou rozběhneš, že neuhýbám. Stejně tak bezohlednému jednání. To bych ti nemohl udělat. Musel bych se stydět při pohledu do těch tvých krásných bezelstných oříškových očí, ve kterých je důvěra a věrnost, trochu i smutek a vzpomínky na volnost tvých předků, tam na horách u vás doma.

Slíbil jsem už kdysi dávno že budu s tebou – s vámi, chránit tebe a i tvé psí kamarády co jen zmůžu, a tak se neboj ani teď, nejsme na to už jen sami. Nenecháme si nikým vzít svobodu, právo na svobodnou volbu, nedám se. 
Když už nám, ten čas co uplynul, nedal jinou volbu, budeme bránit, a nepřipustíme, aby „nezájem a lidská hloupost“ ( či něco podobného ) mohlo ubližovat našim kamarádům.

A omluva za „sloh“, jsem strojař , ne literát, mé drobet kostrbaté povídání je aktuální, vzniklou situací vyprovokovanou reakcí. Pokud by jste snad nerozuměli, rád vysvětlím, co přinese čas uvidíme.

Hezký den Vám i vašim pejskům